Zkusme jít jinou ulicí

Hodně lidí dělá v životě pořád dokola stejnou chybu, zřejmě ne přímo úmyslně, ale proto, že se to již stalo součástí jejich komfortní zóny. Cítí se bezpečně v důvěrně známém prostředí, byť pro ně špatném, jedou na autopilota bez přemýšlení a točí se tak roky v bludném kruhu.

Přestat dělat tu stejnou chybu znamená z oné komfortní zóny vystoupit, přestat se (na čas) cítit pohodlně a jistě, najednou nevědět, co přijde dál, což může být velmi náročné. Nastanou obavy ze selhání, odmítnutí, z reakce okolí. A nejtěžší ze všeho je naučit se své chyby vidět a přiznat si je sám před sebou. Pokud je již známe a máme je pojmenovány, pak teprve můžeme, klidně nejprve malými krůčky a jen na určitou dobu, začít prostor své komfortní bubliny postupně opouštět.

Známé pravidlo říká:

Když udělám to, co dělám vždy, dostanu to, co dostanu vždy.

Pokud chci mít něco, co jsem ještě neměl, musím udělat něco, co jsem ještě neudělal.

Krásně o tom píše Portia Nelson, viz její báseň níže. Tak kolik děr Vás ještě čeká? :-)

Zkusme jít jinou ulicí.

 

Zveřejněno na KoučinkPortál

 

Autobiografie v pěti krátkých kapitolách, Portia Nelson :

1. Jdu po ulici.
V chodníku zeje hluboká díra.
Spadnu do ní.
Jsem ztracená… Jsem bez naděje.
Není to má vina.
Trvá to věčnost najít cestu ven.

2. Jdu stejnou ulicí.
V chodníku zeje hluboká díra.
Předstírám, že ji nevidím.
Znovu do ní spadnu.
Nemohu uvěřit, že jsem zase tam.
Ale není to má vina.
Stále to trvá dlouho najít cestu ven.

3. Jdu stejnou ulicí.
V chodníku zeje hluboká díra.
Vidím ji.
Přesto do ní spadnu... je to už zvyk...,
ale oči mám dokořán.
Vidím, kde jsem.
Je to chyba. Hned jsem venku.

4. Jdu stejnou ulicí.
V chodníku zeje hluboká díra.
Obejdu ji.

5. Jdu jinou ulicí.